Pohyb jako radost, ne povinnost. Odbornice radí, jak vychovat děti, které se hýbou s chutí

Zakladatelka moderních dětských tělocvičen Monkey’s Gym Kristýna Přibylová ví, že ke zdravému vztahu ke sportu se děti nedonutí, ale mohou se k němu přirozeně „prohrát“. V rozhovoru o pohybu bez tlaku vysvětluje, proč jsou první roky života klíčové, proč bychom měli být dětem hlavně dobrým vzorem a proč je pestrost důležitější než brzká specializace.

„Pravidelný pohyb je pro děti naprosto zásadní. Nejde přitom jen o fyzickou kondici nebo prevenci nadváhy, ale o celkový rozvoj – od psychomotoriky přes zdravé držení těla až po psychickou pohodu. Děti, které se hýbou, bývají sebevědomější, lépe zvládají stres a přirozeně si osvojují zdravé návyky do života. Pohyb je učí i zodpovědnosti, samostatnosti a vytrvalosti – vlastnostem, které se jim budou hodit daleko za hranicemi tělocvičny,” říká Kristýna Přibylová, zakladatelka moderních dětských tělocvičen Monkey’s Gym.

Rodiče jako největší inspirace

V prvních letech života mají rodiče na děti nenahraditelný vliv. A to nejen v tom, jaké aktivity jim nabídnou, ale především v tom, jaký jim sami dávají příklad. „Neznám sportující rodiče, jejichž děti by se pohybu vyhýbaly. Naopak často vidíme, že pokud rodiče vedou sedavý způsob života, odráží se to i na jejich dětech – a potvrzují to i odborné studie. Základním doporučením je proto jednoduchá, ale někdy nejtěžší věc: jít dětem příkladem. Sportovat s nimi, hýbat se společně a ukazovat jim, že pohyb může být radost, ne povinnost. Zároveň je důležité děti do ničeho netlačit, dát jim možnost volby a být jim průvodcem, ne trenérem posedlým výsledky,” podotýká odbornice. 

Děti lze ke sportu motivovat už od nejútlejšího věku – vlastním příkladem, hravostí, novými zážitky i kamarády, které při pohybu potkají. Motivace by ale měla být vždy pozitivní. Tlak na výkon, nutnost vítězit nebo srovnávání s ostatními může napáchat víc škody než užitku.

Věty typu „podívej, jak to Pepíčkovi jde a ty jsi byl zase poslední“ se mohou dítěti hluboce zapsat do paměti. Negativní emoce spojené s pohybem si děti často nesou dlouhá léta a mohou vést až k úplnému odmítnutí sportu ze strachu ze selhání – ať už před rodiči, nebo před vrstevníky. Radost z pohybu by měla vždy stát na prvním místě.

Do šesti let hlavně pestrost a základy

„Ideální je, když má dítě do šesti let možnost vyzkoušet co nejširší spektrum aktivit. Základem by měla být všeobecná pohybová průprava, kurz plavání, jízda na kole nebo bruslení. V tomto období vybírají aktivity především rodiče – děti dobře znají a dokážou odhadnout, co by je mohlo bavit,” vysvětluje zkušená maminka tří dětí.

S přibývajícím věkem je ale důležité dítě do rozhodování zapojovat. Čím víc ho aktivita baví, tím větší je šance, že u ní vydrží i v období, kdy přijdou první neúspěchy nebo ztráta nadšení. A to je pro dlouhodobý vztah ke sportu klíčové.

Brzká specializace na jeden sport může mít pro dítě řadu negativních důsledků. Dochází k jednostranné zátěži pohybového aparátu, přetěžování těla a také k psychickému tlaku na výkon. Dítě se místo radosti z pohybu začne příliš brzy zabývat výsledky, úspěchy a neúspěchy – a radost se vytrácí.

„Není výjimkou, že takové děti vyhoří už v nízkém věku a sport je přestane bavit úplně. Paradoxně se také může stát, že děti, které se velmi brzy specializují, zaostávají v základních pohybových dovednostech za vrstevníky s všeobecnou průpravou. Odborníci se shodují, že se specializací stačí začít až ve školním věku, ideálně mezi 8. a 10. rokem. Do té doby by měly děti sbírat zkušenosti, zkoušet různé sporty a objevovat, co je skutečně baví. Pestrost jim dává nejen lepší pohybové základy, ale i větší šanci, že si najdou aktivitu, u které vydrží dlouhodobě – a právě to je ten největší úspěch,” uzavírá Kristýna Přibylová.